Majestátní kužel hory Mount Taranaki dříve nazývané Mount Egmont za jasného počasí uvidíte z velké dálky. Je téměř symetrický jako japonská Fudžijama. Jeho vrchol je po celý rok pokryt sněhem. Se svými 2518 metry vévodí rovinatému pasteveckému kraji Taranaki.
Na vrchol nevede značená cesta. Lze vystoupit různě obtížnými cestami z kterékoli strany. Pro zdatného turistu to není problém. Jediným háčkem je počasí. Po většinu času je hora zahalena do mraků a šlehána silnými větry od blízkého moře. Nejmenší oblačnost je po ránu. V informačním středisku jsem se vyptal na nejjednodušší cestu a jednoho dne s příznivou předpovědí počasí jsem s manželkou a kamarádem Tomášem vyrazil. Vstali jsem v 5 hodin a autem jsme vyjeli na nejvýše položené parkoviště. S rozbřeskem jsme vyrazili. Nejdříve se šlo po pohodlné cestě, pak po mechem porostlé louce kolem lyžařského vleku. Brzy se cesta začala zvedat a směrem k vrcholu byla stále příkřejší, takže ke konci jsme lezli více po čtyřech než po dvou. Měli jsme štěstí na počasí. Vrchol byl stále vidět před námi, vítr byl snesitelný. Vyškrábali jsme se na falešný vrchol zvaný Žraločí zub, který je jen o 13 metrů nižší než hlavní vrchol. Výhled jsme měli částečně zakrytý mraky v nižších polohách, přesto byl fantastický – zelené pastviny protkané sítí živých plotů, špičky sopek Ruapehu a Ngauruhoe vyčnívající z mraků v dálce asi 180 kilometrů, modré moře na obzoru.
Po cestě jsme míjeli sněhové jazyky, nejvíce sněhu však bylo ve vrcholovém kráteru.Byl to však více led než sníh.Teplotu jsem odhadl mírně pod nulou. Na vrcholu bylo kupodivu živo.Dolezli sem turisti, kteří šli po jiných cestách než my. Jejich oblečení bylo dost překvapivé – silné vlněné čepice a rukavice, svetr nebo větrovka a k tomu šortky nebo trenýrky a často jen lehké boty.
Průvodce udával dobu výstupu 4 hodiny. My jsem to zvládli o 10 minut rychleji. Při zpáteční cestě jsme již pyšně dávali rady těm, co se teprve lezli nahoru.