Národní park Tongariro je můj nejoblíbenější z novozélandských národních parků. Navštívil jsem ho mnohokrát ve všech ročních obdobích. Leží uprostřed Severního ostrova. je to přírodní oblast plná fascinujících kontrastů – horké prameny, ledovce, dýmající krátery, původní les, oblasti podobající se poušti, horské louky, lávová pole, jezera, vodopády…
Centrem jsou tři sopečné vrcholy – Mount Tongariro, 1986 m, mírně aktivní kráter, Mount Ngauruhoe (čti nauruhoi), 2291 m, aktivní sopka a Mount Ruapehu, 2797 m, nejvyšší vrchol na Severním ostrově s občasně aktivním kráterem. Seismologové zde nepřetržitě sledují situaci. K erupci zde může dojít kdykoli. Přesto tento NP patří k nejnavštěvovanějším, je vyhledáván turisty, horolezci a v zimě lyžaři. Ti nejzdatnější turisté mohou za příznivých podmínek vylézt až na vrcholy. Zajímavé jsou však i procházky buší, lesem a loukami v nižších polohách.
Podstatná část dnešního parku byla darem nejvyššího náčelníka Te Heuheu Tukino kmene Ngati Tuwhadretoa, který v této oblasti sídlil. Náčelník nemohl snést pomyšlení, že by posvátné hory měly být rozděleny mezi soukromé podnikatele nebo jiné kmeny. Dar státu, přesně řečeno království, bylo nejmoudřejší řešení. Již od roku 1887 byla tak zajištěna ochrana přírody v Tongariro. Časem byla plocha NP rozšířena na dnešních 75 259 hektarů.
Vznik tří vrcholů geologové vysvětlují posuvy desek zemské kůry, při kterých roztavená láva vytékala z puklin. Dramatičtěji a barvitěji líčí události legendy maorského kmene Tuwharetoa.
Tohunga (kněz) Ngatoto-i-rangi kdysi cestoval do vnitrozemí a v horách ho zastihla sněhová bouře. Před blížící se smtí zavolal na bohyni ohně ze své tropické vlasti Hawaiki, aby ho zachránila. Pomoc přišla. Oheň dorazil přískoky oceánem přes White Island, Rotorua, Taupo (dnes místa geotermálních a vulkanických aktivit) a vyšlehl na vrcholu hory. Kněz byl zachráněn. Zbytky po ohni jsou v horách dodnes.
Hory byly tabu a hlídali je duchové. Kdo bohy urazil, duchové ho zanesli do sněhu. Legendy vypráví o mužích, kteří se vrátili z takového zajetí zcela pomateni ze strašných zážitků. Legend kolem hor se vypráví mnoho. Kdysi prý se zde tyčilo k nebi více vrcholů, které se podobaly bohům. Jediná žensky tvarovaná Pihanga patřila ke slabšímu pohlaví. Ostatní byli její nápadníci a také válečníci. Tongariro v bitvě titánů zvítězil, ale přišel přitom o hlavu, která spadla do jezera Taupo a je nyní ostrovem Motutaike. To vy\světluje, proč Tongariro nemá zřetelný vrchol. Mohutným kopnutím poslal horu Taranaki na západ. Jezera NG puna a Tama označují místa, kde Taranaki kdysi stál. I ostatní poražené hory musely odejít. Pohybovat se však mohly jen v noci. Putauki, nyní Mount Edgecumbe, se dostal 160 kilometrů na východ. Tauhara (Odmítnutý) cestoval, jak nejpomaleji dovedl. Když ho ráno znehybnělo, nebyl dál než na severovýchodním břehu jezera Taupo. Odtud zírá pdřes údolí jezera Rotoaira na svou milovanou. Tongariro a Pihanga jsou dnes často viddět zahalení do jemných mraků lásky. Když park navštívíte, je větší pravděpodobnost, že kvůli mrakům vrcholy neuvidíte.
Náboženské sepětí Maorů s horami bylo velmi úzké. Hory byly posvátné a není divu, že prvním bělochům nebylo dovoleno na ně vystoupit. Obchodník, botanik a badatel J.C. Bidwill, který přelstil své maorské průvodce a vystoupil na Mt. Ngauruhoe o tom napsal: “…hora právě vybuchovala, zdaleka byl vidět černý kouř, velmi hlasitý zvuk podobný pojistnému ventilu parního stroje trval půl hodiny…. Po sopečném popelu jsem vylezl na kuželovitý vrchol. Co jsem viděl na svahu, hodilo byl s do té nejdivočejší pekelné scény…. Kdyby nešlo o to dostat se tam, kam člověk předtím ještě nevkročil, tak bycho to vzdal… Kráter byla ta nejstrašnější propast, jakou jsem kdy viděl nebo si přestavoval. Skaliska přečnívala po celém okraji, kvůli vystupující páře nebylo vidět více než na deset yardů. Nezůstal jsem na vrcholu tak dlouho, jak jsem si přál, protože jsem slyšel divné zvuky z kráteru. Myslel jsem, že jsou předzvěstí další erupce…”
V současné době z Mt. Ngauruhoe občas vystupují oblaka páry, horké plyny, někdy i černý popel a škvára. Láva z ní naposled vytékala v letech 19054-55. Je to typická smíšená sopka. V jejím 920 metrů vysokém symetrickém kuželu se střídají vrstvy lávy, kamení, popela a škváry.
Dnes Maoři hory už nehlídají. Nicméně zejména jejich vrcholy zůstávají pro návštěvníky velmi nebezpečně. S duchy hor si není radno zahrávat. O mém dobrodružství na Mt. Ruapehu si přečtěte v sekci Má dobrodružství zde
PŘÍRODA PARKU
Park je rozmanitý co do přírodních útvarů, tak do barevnosti a to bez velkých změn během roku. Stezky na úpatí většinou vedou buší. Keře, mechy, kapradiny zde hrají všemi odstíny zeleně. Výše se prochází převážně temně zeleným bukovým lesem, který se vůbec nepodobá evropskému. Místní buk je stálezelený neopadavý strom. Ještě výše se dostanete na louky s trsy trávy a malými keříky rostlin z rodu hebe a inaka. Zde převládají tóny hnědé, okrové a rezavé. Při dalším stoupání se dostanete do oblasti lávových polí a kráterů příliš čerstvých na to, aby se zde ve větší míře v drsném klimatu rozšířila vegetace. Je to krajina šedá a hnědá. Jen některé erozí obnažené svahy ukazují širší škálu barev jednotlivých vrstev lávy, škváry, popele a písku. Po většinu času se po obloze válí těžké olovnaté mraky. Výsledný dojem je spíše ponurý. Někde je scenérie přímo ďábelská. Například u Ketetahi springs se z bočního kráteru s pískotem valí dýmy páry, ze země stříká horká voda, v jezírkách bublá horká voda, půda pod nohama je horká. Ve vzduchu je sirný zápach. Máte dojem, že zde každou chvíli musí dojít k erupci. Ve skutečnosti však nejsou doklady, že by k něčemu takovému došlo. Zaznamenány byly jen výrony bahna. Některé mrtvé krátery jsou vyplněny jezery. Jejich zelenomodrá voda ostře kontrastuje s okolím. To je případ například Tama lakes. Vrcholy zůstávají pokryty sněhem po celý rok. Když se mraky rozplynou, což nebývá často, zasvítí svou čistou bělostí.
Zajímavé pohledy se naskytnou při cestě po státní silnici č.1, která vede po jižní hranici parku. Úsek v délce asi 50 kilometrů je známý do jménem Desert Road. Kombinací přírodních sil – sopečné činnosti, klimatu, eroze – zde vznikla pustá krajina připomínající poušť. Mezi velkými plochami červenohnědého písku a šedého popela se jen řídce vyskytují trsy trávy a keříky. Po tisíce let se tu usazovaly sopečné vyvřeliny splachované deštěm, sněhem i ledovci. Ve vymletých údolíčkách lze dobře rozeznat barevné vrstvy nánosů.
Před dvěma tisíci lety zde velká erupce pemzy a horkých plynů zvaná Taupo zničila les a vegetaci. Co nezničil déšť pemzy, dokončil oheň ze sopek, tak i oheň způsobený člověkem. K regeneraci lesa v těchto místech už nedošlo. K vzniku pouště přispěl silný vítr, dešťový stín i mrazy vzhledem k vyšší nadmořské výšce. Rostliny zde jen těžko klíčily a přežívaly. Hezky se tu na krajinu dívá z okna auta. Ale když chcete vylézt, musíte se nejdříve teple obléci. I za slunečného počasí jsou zde větry velmi studené.
Dvě oblasti parku byly ponechány jako divočina s cílem nechat přírodu zcela nedotčenou. V obou částech se nalézá původní les (native forest). Divočina je přirozeným habitatem pro původní ptactvo a hmyz. Po kolonizaci nebylo možno zabránit proniknutí importovaných zvířat jako je vysoká zvěř, divoká prasata, divocí koně, vačice, kuny, králíci, zajíci, psi, kočky a myši. Způsobili na vegetaci škody, i když ne ve velkém rozsahu. Původní charakter lesa je do značné míry zachován. Do příchodu Evropanů se místní les jako jediný na světě vyvíjel bez savců, kteří by se v něm pásli a okusovali větvičky. Rostou zde pro Evropana zcela neznámé jehličnany jako je rimu, miro, matai a kamahi. Některé jsou až 600 let staré. Je zde i hodně uschlých, ale stále stojících pahýlů. Typický je velmi hustý podrost z kapradin, kapradinových stromů a různých keřů. Mimo vybudované stezky se zde chodit nedá. Ve vyšších polohách jsou lesy tvořeny stálezelenými lesy červených, stříbrných a horských buků.
V létě horské louky rozkvetou horskými sedmikráskami, bílými hořci, horskými blatouchy, protěžemi a květy hebe. Vzhledem k drsnému klimatu a nepříznivým půdním podmínkám alpská květena není příliš bohatá.
O NÁVŠTĚVNÍKY JE POSTARÁNO
Park je dobře vybaven z hlediska potřeb turistického ruchu. Ze dvou směrů se lze autem po silnici dostat až do výšek kolem 1000 metrů. Jsou zde 2 lyžařská střediska se sedačkovými lanovkami, vleky a sjezdovkami pro začátečníky a pokročilé. Veškerou lyžařskou výstroj si lze zde zapůjčit. Jediným problémem je nestálé počasí. Silný vítr a mlha tu lyžařskou sezónu zkracují asi na 50 dní v roce. Když se počasí vyvede, lyžování je tu parádní. Jen je třeba se důkladně namazat krémem blokujícím sluneční paprsky. Já jsem si například při lyžování spálil uši, protože jsem si je zapomněl namazat. Hůře dopadla manželka, která neměla sluneční brýle a dostala sněžnou slepotu. Sluneční záření je zde mimořádně silné. Je to dáno polohou i čistotou zdejšího ovzduší.
Ubytování je zde ve všech cenových kategoriích od drahého hotelu po motel, chatky až k autocampingu. Na hlavních přístupových cestách jsou velmi pěkná informační střediska. Návštěvník se zde zorientuje v síti stezek i poučí o rostlinstvu, zvěři, geologii i historii parku. I krátká jednodenní návštěva parku je silným zážitkem.