Několik století izolace dalo vznik výraznému uměleckému stylu novozélandských Maorů. Jejich umění je uměním kmenovým srovnatelným například s uměním Keltů nebo Vikingů. Svůj původ má v tropické Polynésii, odkud připluli první osadníci země později nazvané Nový Zéland. Přivezli s sebou neolitickou kulturu kamenného věku a přizpůsobili ji materiálům a chladnějšímu podnebí země.
V maorské společnosti sloužilo umění především potřebám náčelníků a starších kmene. Bylo považováno za nadpřirozené a provozováno jen příslušníky vyšší společenské třídy. Dřevo bylo nejpoužívanějším materiálem. Těžilo se a opracovávalo kamennými sekerami a dláty. Život závisel do značné míry na věcech ze dřeva počínaje zemědělskými nástroji, zbraněmi a konče masivními kanoemi.
Dělba práce byla přirozená. S tvrdými materiály – dřevem, kostí a kamenem – pracovali muži. Při práci se k nim ženy nesměly ani přiblížit, aby posvátnost jejich činnosti nebyla porušena. Ženám byla vyhrazena pouze práce s měkkými materiály jako rostlinné vlákno, vlasy, peří, ze kterých pletly a tkaly.
U Maorů většina věcí včetně uměleckých předmětů měla duši a duchovní život. Duchovní podstata byla nazývána mana. Tato životně důležitá síla mohla být odňata nevhodným kontaktem. Ochrana many byla nazývána tapu. ( Do češtiny přešlo jako slovo tabu.) Nejpřísnější tapu se vztahovalo na ceremoniální předměty.
Umělecké výtvory sloužily jak praktickým tak i symbolickým funkcím. I když si Maoři potrpěli na dekoraci, užitečnost předmětu byla kladena na první místo. Maorijské řezby nemají náboženský smysl. Nezobrazují idoly, ale legendární i skutečné předky kmene nebo nadpřirozené bytosti.
Nejčastějšími symbolickými postavami jsou tiki – groteskní figura lidské podoby, manaia – tajemný tvor roztodivných forem, často s ptačí hlavou, rytmicky pokroucenými a až k nepoznání deformovanými částmi těla, taniwha – mořská obluda a moko – ještěrka, nositel zlého ducha.
Hojně využívaným dekorativním prvkem je spirála koru. Koru je prvek odvozený z rozvíjející se větvičky kapradiny nebo mořské vlny. Je to jednoduchá křivka zakončená kruhovitým tvarem. V nejrůznějších kombinacích se objevuje na malbách stropních trámů, tetování a řezbářských pracích.
S pomocí primitivních nástrojů z kamene – jadeitu, argilitu, obsidiánu, z kostí velryb a ptáků a z mušlí. Maoři stavěli bohatě zdobené kanoe, domky na skladování potravin. Mistrovství dosáhlo maorské umění v osobních ozdobách, které byly nepostradatelné pro náčelníky a starší kmene. Jednalo se o přívěsky na krk, náušnice, hřebeny do vlasů a zdobené osobní zbraně. Nejen že zdůrazňovaly osobnost, ale měly i ochrannou magickou funkci. Jako amulety byly pak předávány z pokolení na pokolení.
Hlavním motivem řezbářských prací byl tiki – reliéfní, méně často trojrozměrná řezba stylizované lidské postavy ze dřeva, kamene nebo kosti. Název tiki má svůj původ v báji o bohu Tane, který tak pojmenoval prvního muže, kterého stvořil, řekli bychom maorijského Adama. Postava tiki je obvykle symetrická s disproporčně velikou hlavou se zdůrazněnými ústy a vypláznutým jazykem. Na obličeji je vyznačeno tetování. Podle něho bylo možno postavu identifikovat.
Původně každý tiki měl svou totožnost, přestavoval určitého předka nebo mytologickou postavu. Až na výjimky se však znalost jmen nedochovala. Pozdější řezby jsou převážně neosobní a jen zřídka individuálním portrétem. Tělo je zkráceno, nohy i ruce skrčeny, na rukou jsou většinou tři prsty a palec. Spirály v místech kloubů představují pohyblivost končetin. Na jiných místech jsou spirály jen jako dekorace. Každá oblast měla své typické stylizační a dekorační prvky.
Tiki jsou mužského nebo ženského rodu. Na rozdíl od evropského umění, kde existuje konvence zakrýt pohlavní orgány, veškeré kmenové umění je zobrazuje a často přehání i jejich velikost. Symbolizovalo to plodnost, která byla důležitá pro přežití kmene. Pohlavním orgánům byla připisována magická ochranná moc.
Maorské umění a řemesla nejsou mrtvou kulturou, za kterou by udělal tečku příchod Evropanů. Řezbářská tradice je stále živá. Tvorbě námětově čerpající z maorijského umění se dnes věnuje kupodivu více řezbářů nemaorského původu. Vedle dílen chrlících levné lakované tiki pro turisty jsou tu i umělci, kterým nejde o množství, ale kvalitu. Zásluhu na udržení tradice má i Institut maorijského umění a řemesel Whakarewarewa v Rotorua. Monumentální řezbářské práce s tradičními motivy vznikají nejen pro nově budované maorijské shromažďovací domy, ale lze je najít i ve vládních a veřejných budovách a kostelích.
Dřevěné panely s tiki provedeným hlubokým reliéfem byly hlavní ozdobou maorských shromažďovacích domů. Byly jimi ozdobeny všechny čtyři stěny a podpíraly střešní trámy. Středový sloup měl ve své patě obvykle trojrozměrně pojatého tiki.
Ve zjednodušené podobě se tiki nosil na krku jako ozdobný přívěšek. Pak se jmenoval hei-tiki. Byl vyřezán z kosti nebo zeleného jadeitu. Jeho nošení se neomezovalo jen na ženy, zdobili se jím i muži. Hodnota hei-tiki nespočívala v jeho kráse, úrovni řemeslného zpracování nebo hodnotě použitého kamene. Důležitá byla jeho mana. Tento duchovní náboj hei-tiki mohl postupně nastřádat jedině od svých nositelů nadaných manou. Byli to náčelníci, hrdinové nebo prostě lidi mimořádných morálních hodnot. Takovým lidem byl hei-tiki zapůjčován. O původu many byly vedeny záznamy. Při zapůjčení se předpokládalo, že bude majiteli opět vrácen. Když přišli Evropané, odnesli si některé hei-tiki navždy. Kontinuita many tak byla narušena. Vlastnictví pro Maory neznamenalo věci osobně užívat. Darování hei-tiki například misionáři v jejich výkladu vlastně znamenalo zapůjčení.
Výroba hei-tiki z jadeitu byla značně pracná. Na stupnici tvrdosti je na šestém místě, ani ocel na něm nezanechá stopu. Maoři neznali kov natož diamantové nástroje, které se používají dnes. Tvarování se provádělo pouze třením křemenným pískem za pomoci vody.Trvalo to stovky hodin, než figurka dostala svou podobu.
Tetování moko
Maorské tetování moko se zásadně lišilo od tetování jehlou. Bylo to v podstatě vyřezávání do živé kůže přímo odvozené od řezby do dřeva. Hlavní linie byly vyříznuty do kůže tak, že paralelní linky vytvářely hřeben. Tetovacím nástrojem bylo malé dlátko vyrobené původně z kosti, kamene nebo žraločího zubu. Zvláštní dlátka se používala na zanesení barviva do kůže. To se připravovalo ze sazí získaných z pryskyřice smíchaných s holubím tukem. Současný lékař si hned pomyslí něco o otravě krve. Možná se takové případy vyskytly. To dnes již nevíme, ale ústní tradice to nezaznamenala.
Tetování byl zdlouhavý a velmi bolestivý proces. Operovaná část obličeje pochopitelně napuchla a dotyčný musel být krmen zvláštním tunelem. Každým rokem bylo postupně přidáváno další tetování tak, jak rostla prestiž tetovaného. Muži byli tetování na obličeji, stehnech a hýždích. Tetování žen se omezovalo na rty a bradu.
Na tetování měli právo jen význační válečníci, bylo to něco jako vyznamenání. Aby muž získal nárok na tetování musel zabít mnoho nepřátel.Nešlo o pouhou dekoraci. Teprve tetováním získal příslušník vyšší společenské třídy svou pravou tvář. Jeho trvalá maska vyjadřovala ducha kmene. Nejtypičtějším motivem byla spirála. Každému místu obličeje příslušela kombinace určitých motivů.
Celý obřad tetování byl považován za posvátný. Na tetovaného se vztahovala přísná tabu. Tuto náročnou operaci provozovali odborníci zvaní tohunga ta moko, kteří cestovali krajem a přijímali zakázky.
Kolonizátoři byli fascinování tetováním a brzy se vysušené tetované hlavy Maorů staly předmětem obchodu. Na počátku 19. stol. například za tunu brambor nebo mušketu Evropané požadovali dvě tetované hlavy. Asi byli pro potřeby trhu tetování i otroci, kteří pak byli zabiti. První tetované hlavy přivezla do Evropy loď kapitána J.Cooka Endeavour.
Údajně největší sbírku hlav s tetováním moko měl britský voják Horatio Gordon Robley. V hodnosti podporučíka přijel na N. Zéland v r. 1964 a zúčastnil se válek proti domorodcům. Kultura Moarů ho začala zajímat a pořizoval si jejich kresby s tetováním. Později v důchodu v Londýně sepsal klasické dílo Moko – maorské tetování. Zaznamenal zde zvyky, tradice a techniky, které brzy vymizely. Dnes již nikoho s tetováním moko nenajdete. Poslední s moko byla jedna žena, která zemřela v 50.letech 20.století. Ve své knize Robley zachytil počet a stav konzervovaných hlav v evropských, australských a novozélandských muzeích, celkem 88. Svůj přehled uzavírá slovy:“a autor má sbírku hlav a mnoho kreseb Maorů, kteří se zúčastnili válek v letech 1864-66 nebo v nich padli.“ Některé hlavy Robley koupil ze soukromých sbírek. Traduje se však, že některé sebral po bitvách. Bylo pro něj snadné prohledat bojiště, zajímavé hlavy odříznout a dát konzervovat. Nejprve byl odstraněn mozek a další vnitřní tkáně. Nos byl vyztužen dřívky, oční bulvy odstraněny a víčka zašita. Hlavy pak byly vysušeny na slunci a konzervovány kouřem. Proti hmyzu byly impregnovány dřevným octem.
Lovce hlav Robleyho lze odsuzovat, ale faktem je že zachránil pro budoucí generace krásné ukázky tradičního tetování moko. Lze mu vyčíst necitelnost, ale tehdejší válečníci nepodstupovaly bolestivé tetování jen tak. Tetovaný obličej dával naději na nesmrtelnost. Krutá sbírka tak splnila přání mrtvých bojovníků. Dnes ji lze spatřit v newyorském Muzeu přírodní historie. Na Novém Zélandu několik málo tetovaných hlav mají muzea v Aucklandu, Wellingtonu a Wanganui.
Obrazy s portréty tetovaných Maorů od malíře českého původu Bohumíra Lindauera a anglického malíře Goldieho jsou v aucklandské City Art Gallery.