Z osady Franz Josef na západním pobřeží Jižního ostrova se ke stejnojmennému ledovci jde nebo jede nejdříve asi 4 kilometry po silnici deštným lesem. Po cestě je pěkná vyhlídka z nevelikého kopečku, který odolal ledovci, který se tudy valil ještě kdysi na přelomu 19. a 20. století. Od parkoviště cesta pokračuje řečištěm řeky Waiho dále ledovcovým údolím. Na strmých skalách je několik vodopádů. Podle změn vegetace na bocích údolí je vidět, kam ledovec kdysi dosahoval, než ustoupil v posledních stoletích. Informují o tom i tabulky u cesty. Voda v řece má kalně mléčnou barvu. Je to od kamenné mouky, která vzniká třením ledu o skálu. Občas jsou v řece i kousky ledu.
Cesta k ledovci se rychle mění. Při mé první návštěvě se šlo přes visutý most. Při druhé návštěvě o 15 let později jsem ho hledal marně. Teprve domorodec mi vysvětlil, že mezitím ledovec postoupil o několik stovek metrů níže do údolí a po mostu není dnes ani památka.
Rychlost pohybu ledovce je různá, v nejstrmějších místech je to až o 5 metrů za den, u terminálu je to v průměru 1,5 m za den. Tato rychlost byla vypočtena podle letadla, které se zřítilo na ledovec 3 kilometry od terminálu v listopadu 1943. Jeho části se objevily na konci ledovce v únoru 1950, tedy 6 roků a 1 měsíc po nehodě.
K terminálu ledovce, který vypadá jako ledová skála, která se pomalu rozpadá, se nelze z bezpečnostních důvodů úplně přiblížit. Vystoupit na ledovec je možné pouze z boku, ale je nutno mít potřebnou výstroj a výzbroj.
Jen pár kilometrů jižněji je druhý dobře přístupný Foxův ledovec. K jeho prohlídce jsem se rozhodl s horským vůdcem jako organizovaný výstup. Cena zahrnovala zapůjčení okovaných bot a hole s bodcem. Prvních 7 kilometrů z městečka Fox Glacier se jelo autobusem skrz deštný les a buš. Tabulky kolem silnice ukazovaly, kam ledovec kdysi dosahoval. Jedna hromada kamení, kterou jsme míjeli, byla ve skutečnosti mrtvým ledovcem, jak nám vysvětlil horský vůdce. Led byl kompletně pokrytý kameny. Na parkovišti nás přivítali horští papouškové nestor kea. Ochotně pózovali na kamenech na pozadí údolí s vykukujícím ledovcem. Dále jsme již pokračovali pěšky po kamenité cestě, až se před námi objevila popraskaná ledová stěna s vytékající řekou. Setkání s ledovcem bylo zklamáním v tom smyslu, že byl hrozně špinavý od kamenné sutě. Tabulka upozorňovala, že dále se může jen s horským vůdcem. Na vlastní ledovec jsme vystoupili z boku, kde byly již vysekány stupy. Ledovec byl rozbrázděn puklinami, takže se šplhalo nahoru i dolů. Cesta to byla náročná, ale zvládnutelná pro průměrného turistu. Došli jsme až k plošině, kde běžně přistávají vrtulníky vyhlídkových letů. Stejnou cestou jsme se vrátili zpět. Při odevzdání bot každý dostal humorný certifikát o výstupu na Foxův ledovec.
Kde se v Jižních Alpách ledovce vzaly? Západní větry od Tasmanova moře se při nárazu na horský hřeben ochladí a uvolní přívaly deště v nižších polohách a sněhu ve vyšších. Sníh padá v horách po celý rok. Tlak sněhové pokrývky postupně vytlačuje vzduch ze spodních vrstev a vzniká firn. Když je vytlačena většina vzduchu, vzniká od hloubky asi 50 metrů modrý led. Dosahuje tloušťky až 300 metrů. Vytvořením ledu ještě nevzniká ledovec. Tento termín označuje pohybující se masu ledu ne nepodobnou řece. Teprve když váha sněhu a firnu je tak veliká, že spodní vrstvy ledu jsou donuceny pohybovat se směrem do údolí, můžeme mluvit o ledovci. Obrovské masy ledu se vlastní vahou sesouvají, tlak je nesmírný zejména v místech, kde spodní led naráží na skalnaté výběžky. Dochází přitom k praskání ledu a vzniku až 100 metrových puklin.
Chladný ledovec se zdá být nepřátelský životu, ale i zde v kalužích vody na povrchu žijí ve stádiu larvy malé mušky, tzv. glaciální červi. V létě je zase povrch ledovce zbarven do červena od miliónů řas. Když rychlost tání například při dešti převyšuje rychlost přibývání ledu v horní části, terminál ledovce ustupuje. Když naopak ledu nahoře přibývá rychleji, než dole stačí odtát, tak ledovec postupuje vpřed. K tomu může dojít při silném sněžení nebo podprůměrném chladu.
Ledovec je velmi citlivý na změnu klimatu. V době ledové dosahoval až k moři. Dnes je přibližně 20 kilometrů od pobřeží. Jeho ústup je poznamenán ostře vykrojeným údolím, mohutnými balvany, morénami a jezery. Terminál ledovce byl poprvé prozkoumán v r. 1893 badatelem J.Haastem. Od té doby se pohyboval vpřed i vzad o stovky metrů až kilometr. Od doby ledové se však podstatně zkrátil a smrskl.
Za jasného počasí (to je v těchto končinách vzácné) se vyplatí cesta k ledovcovému jezeru Matheson. Jeho půvab spočívá v tom, že se v jeho klidné hladině při troše štěstí na počasí zrcadlí nejvyšší vrcholky Jižních Alp – Mt. Cook 3.764 metrů a Mt. Tasman 3.498 metrů.