Se svými 350 000 obyvateli není největším městem, ale jeho centrální poloha mu dopomohla k tomu, že se stal hlavním městem. První osadníky sem přivezla loď Tory v r. 1840. Žili zde vedle maorských kmenů, jejichž legendární mořeplavec Kupe v této oblasti přistál údajně již v r. 950.
Novozélandská společnost od Maorů koupila pozemek, na kterém se jevilo výhodné vybudovat přístav. Jméno Wellington vybrala Společnost z vděku ke svému mecenáši vévodovi z Wellingtonu. Začátky nebyly lehké. Dvakrát domy zničilo zemětřesení a jednou požár. Hlavním organizátorem osídlení byl plukovník William Wakefield. Zasloužil se o to, aby ke kolonizaci byli vybráni lidé zdraví, silní a s dobrým charakterem, nikoli spodina společnosti, jako tomu bylo v případě Austrálie. Město rychle rostlo a v r. 1865 převzalo od Aucklandu titul hlavního města.
Turistické prospekty nazývají Wellington městem tisíce pohledů. Je totiž obklopeno kopci a o místa s panoramatickým výhledem není nouze. Bíle svítící rodinné domky jsou rozházeny po svazích a kontrastují s výškovými stavbami z betonu a skla v centru. Zalesněné parky a zahrady vytvářejí elegantní přírodní stále zelený rámec. Přívlastek, o kterém prospekty mlčí, je všeobecné známý větrný Wellington. Město je nechráněno proti studeným jižním větrům, protože horské hřebeny mají severojižní směr. Jsou přerušeny jen studeným Cookovým průlivem, kde se větry s oblibou prohánějí. Vítr o rychlosti 100km/h zde není neobvyklý. V r. 1968 silný větrná bouře byla příčinou ztroskotání trajektu Wahine. V r. 1986 zde klesla ke dnu velká sovětská zaoceánská loď Michael Lermontov. Ne nadarmo je Cookův průliv považován za jeden z nejnebezpečnějších úseků na světových mořích. Pobřeží je převážně skalnaté, jen s několika písečnými plážemi. Moře je i v létě na koupání poměrně studené.
Prohlídku města je nejlépe začít z Mount Victoria. Výstup na tento kopec není obtížný, po klikatých uličkách sem lze vyje i autem. Z vrcholu je nádherný pohled na přístav nákladních lodí i jachet, město, ústí řeky Hutt, četné zálivy a stísněné letiště. Přistávací plocha je příliš krátká na to, aby zde mohla přistávat velké boeingy. Rovinatých ploch je ve Wellingtonu poskromnu.
V kopcovitém terénu pochopitelně nechybí lanovka. Je podobna pražské lanovce na Petřín. Zaveze vás do čtvrti Kelburn, odkud vede příjemná procházka do nejkrásnějšího místního parku Botanické zahrady. Po celý rok zde je něco v květu, v zimě kamélie, na jaře magnólie a místní žlutě kvetoucí kowhai, později azalky a pěnišníky. V létě návštěvníky přitahuje skleník se sbírkou begónií. Na jednom konci ústí park do Tinakori ulice, kterou lemují barevné koloniální dřevěné domy ve viktoriánském stylu. Další jsou k vidění na promenádní ulici při pobřeží Oriental Parade.
Ze starých památek stojí za zmínku dřevěný kostel Starého Sv.Pavla. Starého proto, že jméno Sv.Pavla nese i moderní katedrála. Kostel je v neogotickém, celý z původních novozélandských dřev. Po rekonstrukci slouží nejen náboženským účelům, ale i koncertům.
Z dřevěných staveb je pozoruhodná Vládní budova. Tato čtyřposchoďová stavba z r. 1876 v duchu rané renesance je se svým jedním hektarem zastavěné plochy největší dřevěnou stavbou na světě. Zajímavé je to, že zde bylo použito dřeva způsobem napodobujícím kámen.
Typickou architekturou města je přístavba parlamentu ve tvaru komolého kužele zvaná Včelín. Projekt byl zpočátku velmi kontroverzní jako pokaždé, když vedle staré architektury, v tomto případě Parlamentní knihovny s neogotickou fasádou, se postaví něco moderního. Jisté je však, že se Včelínem získalo město tvarově zajímavou dominantu. Avantgardní stavbou je i Nová radnice, stavba ze skla a oceli na nábřeží z 80.let.
Nejnovější stavbou na nábřeží je supermoderní muzeum Te Papa. Muzeum určitě stojí za prohlídku, na kterou je třeba alespoň půlden. Jsou zde interaktivní expozice maorského umění, umění Pacifiku, expozice věnované historii kolonizace i přírodě. Vyzkoušet si zde můžete třeba i zemětřesení, cestu do minulosti a budoucnosti a mnoho dalšího.
