Národní park Mt Egmont

NÁRODNÍ  PARK MT. EGMONT

Majestátní kužel Mount Egmontu zvaného též Taranaki za jasného počasí uvidíte z velké dálky. Jeho vrchol je po celý rok pokryt sněhem. Je téměř symetrický jako japonská Fudžijama. Se svými 2518 metry není zdaleka nejvyšší horou Nového Zélandu, ale rozhodně patří k nejkrásnějším. Například botanik výpravy kapitána Cooka pan Banks se o ní vyjádřil jako o nejvznešenější hoře, jakou kdy viděl.

Stojí osamoceně jako strážný v pastevecké oblasti Taranaki. Její svahy se prudce zdvíhají z okolní roviny, na kterou tato sopka měla podstatní vliv. Ovlivňuje místní klima, její četné potoky poskytují čerstvou vodu pro okolní farmy, sopečný popel se podílel na utváření úrodné zeminy.

Taranaki se vyvinul jako ostrov. Izolovanost, nadmořská výška a specifické klima vytvořily unikátní svět. Vrchol má podnebí srovnatelné se Scottovou základnou na Antarktidě a na úpatí je stálezelený deštný les.

Hodnota této hory byla brzy rozpoznána a již od roku 1881 její svahy v okruhu 9 kilometrů od vrcholu byly chráněna a pozdědji zde na 33 530 hektarech vznikl národní park.

Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali zde své mrtvé náčelníky. Hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí .

Člověk se obvykle domnívá, že krajina kolem něho se nemění, leda lidskými zásahy. Jeho vidění je však omezeno jeho krátkou historií. Neustálá změna v přírodě mu často uniká, protože její tempo je příliš pomalé. Čas v životě hory probíhá po jiné stupnici než krátký lidský věk. Přitom však potok může vyschnout a i celá hora zmizet. Sopečná historie NP Egmont je přímo ideální ilustrací přírodních sil utvářejících a přetvářejících náš svět. Měřeno tisíci let tvář této oblasti se měnila sopečnými vzedmutími a neustálou erozí. Malá sopečná skaliska homolovitého tvaru na nedalekém pobřeží jsou výsledkem sopečné činnosti před 1,75 milióny let. Od té doby erupce postupovaly dále jihovýchodním směrem podél pukliny v zemské kůře. Ze sopek činných před 500 000 lety dnes zbývají jen obroušené pahorky. Led, sníh, déšť a vítr se zasloužily o jejich rozložení a téměř zánik. Vlastní Taranaki vznikl as před 50 000 až 80 000 lety. Mohutný výbuch způsobil zhroucení homole a výrony lávy a bahna zatopily okolí. Sopečná činnost v jícnu pokračovala. Například u Dawsonových vodopádů se nachází zbytky lávy  doby před 20 000 lety. Současná vrchol byl utvořen před pouhými 3 000 lety. Poslední velká erupce byla někdy v 15. století. Zuhelnatělé klády potvrzují, že rozžhavená láva a plyny zničily většinu okolní buše. Srážky jsou zde nadprůměrně vysoké. Se 7 000 mm za rok je to jedno z nejvlhčích míst v zemi. S nadmořskou výškou sílí vítr, rychlost kolem 100 km/h zde není ničím neobvyklým. Nejdrsnější klima je na vrcholu, kde průměrná teplota je 2°C. Přežívá tu jen pár lišejníků. V nižších polohách je díky vydatným srážkám vegetace bohatá. Rostlinstvo pokrývá celé úpatí a část úbočí. Je živým důkazem schopnosti rostlin kolonizovat čerstvě zformovaný sopečný povrch. Tento proces probíhá dodnes. Stále tu ještě chybí asi 100 rostlinných druhů, které jsou jinak ve stejné nadmořské výšce jinde na Severním ostrově běžné. Na druhé straně je zde několik endemických druhů. Od 1 600 m se objevují alpínky, mechy a trávy. Mezi šedavou kamennou drtí svítí svými bílými květy horské sedmikrásky a horské blatouchy. Níže se objevují různé keře.

Nejkrásnější je však deštný les kolem celého úpatí. Je tvořen stromy a keři pro Evropana převážně neznámými. Z listnáčů je to opadavá fuksie, loubinec pětilistý, kamahi, mahoe, koromiko. Jehličnany jsou zastoupeny horským cedrem, Hallovou totarou, rimu, ratou. Nechybí ani palmy a kapradinové stromy. Nejdete tu všechny odstíny zelené barvy. Vede zde řada naučných stezek. I krátká procházka stojí zato. Pokroucené dřeviny, živé i již padlé, jsou silně obrostlé mechy, lišejníky a kapradinami. Výsledná atmosféra působí pohádkově až strašidelně. Při procházce lesem je slyšet ptačí zpěv, ale objevit zpěváky není lehké, protože jsou většinou malí a barevně splývají s okolím. Nejsnáze lze zahlédnout krásně vybarveného novozélandského holuba, protože je velký a jeho let je velmi hlučný. Při troše štěstí lze vidět i výborného zpěváka tui, kterého lze poznat podle výrazného chomáčku bílého peří pod krkem.

NP Egmont je dobře přístupný. Vedou sem tři asfaltové silnice z různých směrů končící ve výšce kolem 900 metrů. Na jejich konci jsou parkoviště a chaty s možností ubytování – North Egmont Challet, Stratford Mountain House a Dawson Falls Turist Lodge. Jsou zde velmi dobrá informační střediska s mapami, fotografiemi a popisy. V parku je 320 kilometrů turistických stezek.

Na vrchol nevede značená cesta. Vystoupit lze různě obtížnými cestami z různých stran. Pro zkušeného turistu to není problém. Jediným háčkem je počasí. Po většinu času je hora zahalena do mraků a šlehána silnými větry od moře a výstupe se velmi nebezpečný až nemožný. Nejmenší oblačnost je po ránu a nejjednodušší cesta je z parkoviště od Dawson Falls Turist Lodge. Odtud jsem vyrážel s přáteli při rozbřesku v 5 hodin ráno. Nejdříve se jde po pohodlné cestě kolem lyžařských vleků. Směrem k vrcholu je však cesta stále strmější a u vrcholu jsme lezli více po čtyřech než šli po dvou. Měli jsme štěstí na počasí, bylo jasno a vítr snesitelný. Stoupali jsme kolem falešného vrcholu zvaného Žraločí zub. Výhled byl sice částečně zakryt mraky, ale stejně byl fantastický. V dálce vyčnívaly z mraků nejvyšší vrcholy Severního ostrova Mt. Ruapehu a Mt. Ngaurohoe. Po cestě byly sněhové jazyky, ale nejvíce sněhu bylo ve vrcholovém kráteru. Více to byl led než sníh. Průvodce udává dobu výstupu 4 hodiny. My jsme to zvládli o 10 minut rychleji.