Mt Ruapehu v létě

Vrchol Mt Ruapehu

Cesta po okraji vrcholového kráteru

podhůří NP Tongariro

Dobrodružství na Mt. Ruapehu

Z Ohakune, malého městečka na hranici národního parku Tongariro, jsem vyjížděl ještě za tmy. Oblohu zakrývaly těžké mraky. Po půlhodině jsem se dostal nad ně. Z parkoviště u lyžařského střediska Turoa se mi otevřel výhled na 2797 metrů vysoký vrchol Mount Ruapehu, nejvyšší horu a aktivní sopku na Severním ostrově.

Od vrcholu mě dělily asi 3 kilometry vzdušnou čarou a převýšení 1150 metrů. Podle informačního střediska měly být ve vyšších polohách extrémně ledové podmínky. Navlékl jsem na sebe dvě bundy a s dvěma fotoaparáty vyrazil.

První polovina cesty vedla po kamení pod sedačkovou lanovkou pro lyžaře. Nyní v létě zde bylo pusto. Sníh se objevoval jen zřídka. Postupně ho však přibývalo a když jsem dorazil ke strojovně předposlední stanice, bylo mi jasné, že bez cepínu se výš nedostanu. Prošel jsem opuštěnou strojovnu a sebral si dvě krátké železné trubky. S jejich pomocí jsem pokračoval. Terén byl převážně ledovatý a musel jsem si vybírat místa, kde vyčnívaly kameny, po kterých se dalo stoupat. Před traverzem přes asi 20 metrů široký ledovec jsem se chvíli rozmýšlel, ale za pomocí trubek jsem jej šťastně překonal. Víc po čtyřech než po dvou jsem se vyškrábal na okraj kráteru. Kyprý nafoukaný sníh tu vytvořil ostrý hřeben. S vítězným pocitem a velkým uvolněním jsem se pomalu blížil k vrcholu. Dychtivě jsem vyhlížel jezero, mělo být uprostřed kráteru. Brzy se objevilo – šedé a stříbrné obklopené jiskřivě bílým sněhem.

Když jsem dosáhl cíle, začal jsem fotografovat. Netrvalo dlouho a měl jsem ruce zmrzlé. Na sestup k jezeru nebylo pomyšlení, i když mě lákala jeho teplá voda, ve které se lidé prý i koupali. Svahy byly však příliš prudké. Výstup mi trval 4 hodiny a nečekal jsem, že nazpátek to bude rychlejší. Pokochal jsem se nádherným rozhledem a vydal se po stejné cestě nazpátek.

Nejsnadněji se lezlo po hřebínku na okraji ledovce, kde bylo možno se zachycovat vyčnívajících kamenů nebo bizarních ledových útvarů. Bylo to však pomalé. Proto jsem to zkusil i ve sněhu na samém okraji ledovce. Byla to však vážná chyba. To jsem si uvědomil, až když mi nohy ujely. Vezl jsem se po hladkém ledu dolů. Snažil jsem se brzdit železnými trubkami, ale led byl příliš tvrdý. Nabíral jsem stále větší rychlost. Jak daleko jsem klouzal, nemohu odhadnout, trvalo to asi 5 sekund. Najednou jsem se ocitl ve vzduchu a dopadl do sněhu. Byl jsem otřesen, ale nic vážného se mi nestalo. Ukázalo se, že jsem spadl do trhliny v ledovci hluboké asi 3 metry.

Naštěstí z ní šlo dobře vylézt po napadaném sněhu. Chtěl jsem si tuto trhlinu, která mne zachránila před smrtí v ledopádu a skalnatých srázech na konci ledovce, vyfotografovat, ale můj automatický fotoaparát byl rozbitý po pádu a druhý manuální fotoaparát jsem pohmožděnými a zkřehlými prsty nemohl ovládat. K dosažení toho správného údolí pro zpáteční sestup jsem musel přetraverzovat ledovec. Byla to strastiplná cesta. Opatrně jsem se sunul od jednoho kamene k druhému a železnou trubkou si v ledu vysekával stupy. Šlo to pomalu a začal jsem pociťovat vyčerpanost. Asi 500 metrů ode mne jsem viděl strojovnu opuštěného vleku a snažil jsem se k ní sestoupit.Věděl jsem, že za dvě hodiny slunce začne zapadat a mráz zesílí. Povzbuzením bylo, když jsem ve sněhu uviděl lidské stopy, ale kolem nikoho vidět ani slyšet nebylo. Překonal jsem šťastně kluzký led a dostal se na kamenitý terén. To už jsem věděl, že mám vyhráno. Teď mne čekala už jen cesta po kamení na parkoviště. Byl jsem potrhaný, pomlácený, ale živý.